Odkud jdu, nevím. Kam jsem to chtěla?

Čeho se chytím a jak splatím daň?

Posedlá touhou dál střídám těla,

jsem tvrdý trn a jsem i plachá laň.

PRÁCE ROZUMU

Tvůrčí proces.

Proces tvorby projektu !O! pro mě byl výjimečný z hlediska množství nových zkušeností, znalostí, zážitků, objevů. Kromě jiného dala laboratoř Tante Family možnost vyzkoušet si roli tvůrce v tom klasicko-romantickém pojetí. Tvůrce, který vynaloží úsilí, využije maximum svých duševních, intelektuálních a mentálních sil a pod jehož rukama se zrodí dílo. Najednou však, z ironie osudu díla samotného, se výtvor začíná vymykat kontrole umělce, začíná žít svým vlastním životem. Takovou polohu jsem objevila při tvorbě a následné práci s mou postavou, Yonathanem Arazim. Naše společná cesta začala hrou. Jednoho dne jsem se posadila ke stolu, jako bych byla scénáristkou nebo spisovatelkou. Soustředila jsem se pouze na postavu, chtěla jsem, aby mě zajímala jako taková, a ne jako role, kterou bych měla v budoucnu hrát. Hned na úvod novinka – psaný text jako způsob tvorby. Vytvořili jsme svět, do kterého se naše postava narodila, se všemi podrobnostmi, do nejjemnějších detailů. Zjistili jsme veškeré okolnosti, které vytvarovaly našeho hrdinu do současného stavu, jeho největší touhy a strachy. Postupně v nás začala postava zrát. Pro proces zrání je zásadní čas. Mezi jednotlivými bloky laboratoře dělal během roku a půl Yonathan Arazi svoje pevné kroky, vpíjel se do mě zevnitř, aniž bych si toho byla plně vědoma.

Vymykání se kontrole.

Přibližně v půlce procesu laboratoře během rezidence na Švestkovém dvoře jsem se již musela začít s postavou domlouvat. Kam až mohu zasahovat a kde už je hranice. Kam až tuto hranici můžeme společně posouvat. Co je přirozený vývoj postavy, a co je umělé konstruování. Jeden den jsme souznění a vše nám krásně šlo a nacházeli jsme další zážitky. Druhý den jsem si uvědomovala umělost situace, přes kterou mě Yonathan nechtěl pustit. Jako by mi vyčítal, že si dovoluji hrát a pohrávat si s jeho jedinečným příběhem. Jedno z nejintenzivnějších setkání s postavou jsem měla překvapivě během focení. Našli jsme si každý v bohaté kostymérně Švestkového dvora kostým, který by odpovídal vkusu naší postavy, velmi pracně jsme se nalíčili a začali jsme se fotit. Těmito procesy nás prováděly převážně výtvarnice. Pod dozorem kamery se vzdálenost mezi mnou a Yonathanem zmenšila, a položila tak pevný základ pro následující hodinu a půl trvající večeři, kterou jsme strávili společně, ale každý ve své postavě. Bezpečí rezidenčního prostoru nám dovolilo odvážně odsunout svou vlastní realitu a ponořit se do nereality naší postavy. Skupinka tak trochu jiných osobností spoluexistovala v jednom prostoru u jedné společné činnosti. Večeře otevřela spoustu neobjevených vztahů nebo jejich absenci, schopnost a způsob mluvit, komunikovat, rýsovalo se pár konfliktů, jeden vypukl. Po tomto večeru jsem si uvědomila, jak šíleně smutná je ta katastrofa, která se skrývá v každé námi vytvořené bytosti.

Setkání.

Rozmanitost a bohatost impulsů, které nám dopřávala Miřenka a díky nimž jsme se setkali s významnými osobnostmi z oblasti divadla, výtvarného umění i společensky angažovaných oborů uvedlo proces tvorby do neuvěřitelného vnitřního varu, pohybu připomínajícího uragán. Inspirativním setkáním, připomenutím, proč vůbec divadlo existuje, byly momenty s Romanem Černíkem. Pan profesor Jan Lorenc, praktikující psycholog a psychiatr, pomohl lépe porozumět duševním poruchám. Svou pohybovou techniku s námi sdílel Radim Vizváry. Další důležité setkání během laboratoře bylo s ženami pohybujícími se v divadelním prostředí, se Simonou Babčákovou a Viktorkou Čermákovou (velmi obohacující zkušenost jak pro mě, tak i pro Yonathana). Jako mladý tvůrce jsem cítila nezbytnou podporu od Miřenky, která zároveň nechávala prostor pro rozvoj mých kreativních tužeb. Projekt vyvrcholil měsícem společně prožitým v prostorách Pragovky, kde jsme představení uváděli. Tady se nejvíce projevilo vzájemné obohacování mezi performery.  V této etapě se „utahoval“ celý proces do konkrétního tvaru, extrahovala se esence z neuvěřitelně bohatých objevených světů. Museli jsme udělat důležité rozhodnutí: jaké fragmenty ze života našich postav představíme divákovi, o co se můžeme dělit, a co je příliš osobní? Nebo právě to, co je nejvíce osobní, je třeba odhalit?

Společné akce, které během roku a půl proběhly, pomohly ze skupiny účastníků vytvořit opravdovou partu se vším všudy. Na konci projektu se ke mne obloukem vrátilo uvažování o definování normy a šílenství. Naše úplně první setkání přitom zahájila Miřenka uvedením tématu Rozumu a Nerozumu na základě práce Michela Foucaulta. Toto téma je stále aktuální a věřím, že se bude rozvíjet i v budoucích uvedeních !O!, protože každé představení navazuje na dlouhodobý mnohostranný výzkum, který jsme s Tante Family zahájili.