já, koráb z mlhovin, já, fantastické zvíře,

já, jenž jsem prorážel kouř nebes jako zeď,

kde roste převzácná pochoutka pro malíře –

sluneční lišejník, zašlý jak stará měď

Na začátku jsem vůbec neměl představu, do čeho jdu. Ano, věděl jsem, že do tohodle projektu jdu i s neznámými lidmi a že to bude dlouhý proces. Velmi rychle jsem poznal, že to bude jiné než projekty, jaké jsem zažil předtím. Od začátku jsme totiž kombinovali více pro mne dříve oddělených cest tvorby. Na jedné straně fyzické divadlo a vyjadřování se tělem a s ním spojený tělesný trénink. Na straně druhé autorská/herecká tvorba postavy. Vytvářeli jsme si ji jen podle indicií, které jsme si vymysleli.

Úplně na začátku jsme si vlastně vybrali ze škály poruch svoje favority, z kterých nám byla jedna přidělena. Začal jsem se s mojí poruchou více seznamovat, nejprve tedy vlastním hledáním. Musím říct, že moje představy o schizofrenii, které jsem měl na začátku, byly hodně mimo (jako většina mojich představ na začátku něčeho). Ano, přál jsem si dostat schizofrenii, protože mě lákala rozdvojená osobnost. Tím, že jsem se o ní dozvídal víc, ale hlavně od lidí, kteří se s touto poruchou setkávají dnes a denně – takto získané informace pro mne znamenaly nejvíc –, jsem si čím dál více uvědomoval, jak mimo jsem na začátku byl. Životní příběh mojí postavy, tak jak jsem si ho vymyslel a napsal, jsem musel několikrát přepracovávat v návaznosti na nově získané poznatky. Bylo to zároveň velmi motivující, hledat možnosti toho, aby postava mohla být natolik reálná, že jsem si mohl říct: „Ano, to se opravdu mohlo stát.“

Přišly ale i horší chvilky. K těm počítám zejména ty, dejme tomu v polovině celého procesu, kdy už poruchu dostatečně znám a zjišťuji, kolik drobností to je. Jak moc bych to mohl být já, kdo tu nemoc má. Musím se přiznat, že to bylo chvílemi dost děsivé. Fakt jsem si říkal: „Sakra, tak to je v prdeli, vždyť všechny tyhle ,symptomy‘ sedí, to má přesně já…“ A pokud to náhodou nebyla porucha, kterou měla moje postava, dokázal jsem podobnosti najít i v postavách mých kolegů. To už jsem si říkal: „Jo, vybrali si správně, protože ty taky nejsi úplně normální.“

Bylo to opravdu cenné a jsem moc rád, že jsem celý tenhle proces mohl absolvovat. Neváhal bych znovu. Byla to skvělá sonda hluboko do mě. Jsem za to rád.